Speleovíkend

         Nedávno, přesněji 1. a 2. května, jsme se my, 3tečky, zúčastnily speleovíkendu v Moravském krasu pod vedením Jury Němečka. Tuto akci jsme svědomitě plánovaly téměř čtyři měsíce, tedy od Silvestru v Osové Bítýšce na MAMRE. Člověk si řekne, co může být náročného na prohlídce jeskyně, ale i přesto nás schvátila poměrně silná nervozita. Přišly různé zvěsti ohledně jeskyně a my se začaly bát toho, co nás vůbec čeká. Trochu se nám ulevilo při pohledu na nejisté pohledy dalších účastníků. Všichni jsme na tom byli stejně, stejně špatně.

         Většina z nás si představovala chodníčky, popřípadě upravené stezky v nějaké  hoře nebo něco podobného. Chyba lávky!

         První jeskyně, do které jsme vlezli byla Býčí skála – naleziště pohanského pohřebiště, které zde našli asi v polovině 19. století. Na dobu svého vzniku bylo až příliš bohaté, atak se historikové shodli, že jde o nějaké rituální pohřebiště z doby staletí před příchodem křesťanství na naše území. Jeskyně byla velmi prostorná, zhruba uprostřed se nachází jakýsi sloup náčelníka. V odpoledních hodinách se do jeskyně dostává sluneční světlo a vytváří úchvatný pohled na ozářenou stěnu a později i část jeskyně.

         Do chvíle, kdy jsme doposlouchali výklad o archeologicky unikátní jeskyni, nám všechno přišlo jako pohoda. Šok přišel při prvním setkáním s potokem, který jsme měli několikrát přebrodit z jednoho břehu na druhý. Někdo prošel mělkým místem, někdo takové štěstí neměl – brodil se touto Jedovnickou stokou až po kolena. Po cestě jsme si prohlíželi skály a čekali až se po tisících či milionech let zřítí přímo na nás. Pozorovali jsme čáry na stěnách, které značí, kam dosahuje voda v době povodní. Při tomto pohledu vysoko nad naše hlavy, kam téměř nedosahovalo světlo z našich chatrných čelovek se nám zatajoval dech. Zrovna dnes má pršet! V jeskyni jsou speleologové úplně odřízlí od světa na povrchu Země.

         Další šokující zpráva přišla z nenadání, kdy nám Jura ukázal nízký polosifon, kterám jsme se měli všichni protáhnout. Výška, nebo spíš nížka, byla méně než 50 cm a byla tak ze třetiny zatopená. Nastala chvíle pravdy. Protáhnou se všichni účastníci speleovíkendu úzkým kamenitým polosifonkem? Každý se snažil plazit do co nejrychleji, aby se příliš nepromáčel, ale lehněte si do studené vody, plazte se a nemůžete mít ani zvednutou hlavu. S velkými obtížemi jsme se dostali na druhou stranu sifonu. Tam nám oznámili, že se tudy budeme i vracet, ale nyní budeme ještě chvíli pokračovat dál proti proudu potoka.

         Cestou jsme se setkali s prvními krápníky, které zde rostou několik stovek let. Byly nádherné.

         Návrat zpět na povrh z téměř 150 metrové hloubky už nebyl tak dramatický a úzkostlivý. Už jsme neobcházeli potok jak se dalo, ale vesele si kráčeli jeho středem. Průlez sifonem se nám zdárně podařil a my se dostlali zpět do první jeskyně. Kluci šli ještě do Mořského oka, ale my daly přednost suchému, čistému oblečení a sluníčku na povrchu. Ještě, že se předpovědi meteorologů nepodařily a nás v podzemí nevytopily přívalové deště.

         Kluci uvařili výborný oběd a mohli jsme přemýšlet o noclehu, který dosud nebyl jistý. Jura s Laďem jeli do Rudice se zeptat, kde by se dalo přespat. Nakonec se vrátili s klíčky od ubytovny pro hostující fotbalisty v Rudici. Do této vesnice jsme šli pěškobusem a Jura po cestě našel odhozené lyže, na kterých se pokoušel dojet až do Rudice. Moc mu to nešlo. Večer jsme se vydali kousek za vesnici ke krásné skále, u které jsme měli mši Svatou.

         Druhý den ráno jsme odešli k základně. Odtud do jeskyně Společnák, což nás zarazilo, při pohledu na skruž uprostřed pole. Pod železným poklopem se nachází první žebřík. Původně tady byly pouze lana, ale speleologové dostali peníze na od CHKO a postavili zde přibližně 90 metrů železných žebříků, takž je cesta mnohem pohodlnější, pokud se tomu dá tak říct. My holky neměly zase takové problémy prolézt úzkými částmi, ale i tak to bylo náročné. Po strastiplné cestě jsme se dostali do jeskyně. Na první pohled jen další obrovská hala plná různých zákoutí, komínů vedoucích kamsi nahoru apod. Jura nás však zavedl do Galerie, nejkrásnějšího místa v jeskyni a možná i v celém Moravském krasu. Jde o část jeskyně, kde ze stropu visí krápníky, kterým se říká brčka. Jsou typické svojí tenkostí a průhledností. Každý z těchto malinkatých krápníčků roste v průměru o 1 až 1,5 cm za rok, tedy velice rychle. Bohužel však často praskají i bez příchodu nás, neopatrných lidí. V galerii jsou takových krápníků tisíce i víc. Toto krásné místo je velice tiché. Jediné narušení je občasné lehké ukápnutí kapky vody z krápníku. Galerie má svojí osobitost, která je skryta před zraky návštěvníků hluboko pod zemí, kam se odváží sestoupit jen málo kdo. A my jsme velice rádi, že jsme tam mohli být.

         Exkurze ve Společnáku ještě pokračovala plazivkou, skrz kterou jsme se dostávali do malé místnosti. Museli jsme se pohybovat velmi opatrně, protože jestli polosifon byl úzký, tak plazivka byla tak o třetinu užší. S velkými obtížemi však prolezli opět všichni. Na druhé straně se nacházela jeskyně se spoustou dalších brček, které visely přímo nad našimi hlavami. Další obrovský zážitek byla mše svatá v této malé jeskyňce, kterou opět sloužil O. Roman Kubín. Měla takový krásný nádech. Baterka svítila vždy jen tomu, kdo mluvil, jinak všude okolo byla absolutní tma. Nádhera.

         Po mši nás už čekala cesta nahoru. Všichni se snažili lézt mezi prvními a to z několika důvodů: aby byli první nahoře, aby ho nesejmul někdo kdo by padal a také aby mu nepadalo tolik bláta na hlavu z bot toho předchozího. Výstup z takové hloubky byl velmi namáhavý. Nevím jak dlouho jsme zdolávali tuto cestu, ale krátce před vrcholem se to zdálo jako věčnost. Ven jsme vylezli všichni unavení ale šťastní. Vůbec nikomu nevadilo, že mezi pampeliškami, ve kterých leží, jsou i kopřivy.